neděle 4. září 2016

Víkend s Puškášem

Jednou za rok přesvědčím svého rodného bratra, aby se mnou něco vylezl.
Pavol Pochylý – tatranská lezecká legenda údajně tvrdil, že lézt ve dvou je v jistém směru psychicky těžší než sólo. Zodpovědnost za druhého, zpravidla představuje mnohem větší duševní zátěž. Do pocitů jističe, který s postavou Romana Kreuzigera (na rozdíl ode mě prakticky bez tuku), v zimě, větru a nepohodě, často mimo vizuální a zvukový kontakt, čeká, až prvolezec dosáhne dalšího štandu, přičemž ten prvolezec je jeho vlastní bratr, který navíc leze cestu na hranici svých možností, tak do těch se raději vcítit ani nesnažím. Lezu na prvním.

Jistím!... Lezu!

Mám na sedáku hexcentry DMM, které cinkají. Je to zvuk jako, když jdou švýcarské krávy z pastvy. Adam říká, že dokud cinkají je to ok. Představuji si bizarní scénu se zvětralým prvolezcem, kymácejícím se mrtvolně v laně. Ve větru vyhrávají hexy na sedáku umrlce veselou písničku, a pod ním  na štandu jistič spokojeně poslouchá cinkající vercajk v blažené nevědomosti. Konec morbidní srandy, teď už fakt někam polezem, a překližka to není.

Lomnický vlevo, Kežmarský vpravo. (Uprostřed Vidlový Hrebeň s Vidlovou Vežou)
Aby byl Adam zase o něco psychicky odolnější zvolil jsem Puškášovu cestu v západní stěně Lomničáku (5 UIAA). Na rozlezení, jsme si dali cestu Ľavým Vhlbením na Kežmarák, rovněž od Puškáše (4 UIAA).

Slováci mne vždy něčím překvapí (i když poslední dobou mně to už ani nepřekvapuje). Nejprve „banditi“ na parkovištích, pak vloni to, že první lanovka na Skalnaté Pleso jede až v 8:30, a tentokrát mně dorazili na Zamkovského chatě informací, že snídaně se podává v 7:30. V 6 je světlo, v 19 se stmívá. Co stihnu, když budu ještě v 7:30 tlačit do hlavy snídani na chatě, mi není jasné. Možná túru na Térynku a zpět.  Pro srovnání na Studlhuette pod Grossglocknerem se snídaně podává od 5 do 7.
Naštěstí jsem s tím trochu počítal, a tak v 5 vstáváme, snídáme z vlastních zásob, a vyrážíme na Skalnaté a do Lievikového kotla na nástup. Chvíli diskutujem, zda nezkusit Birkenmajerovu cestu, ale nejistota v orientaci nás od toho plánu odrazuje a tahám cestu (kterou dobře znám) Ľavým vhlbením na rampu, a touto vzhůru až na její konec k poslednímu štandu 10. délky. Odtud ještě pár set metrů dvojkovým terénem na vrchol. Zde potkáváme skupinu na lehko jdoucích polských turistů, kteří se ptají na cestu „do žlabu“. Snažíme se jim vysvětlit, že tudy to sice vede do žlabu, avšak „drogou taternickou“. Jdou s námi na vrchol, odkud je směřujeme do Huncovského sedla. Po chvíli focení se vydáváme za nimi. Počasí celkem pěkné, ale výhledy naprd. Ve třetí délce se nádherné výhledy do Skalnaté Doliny a na její dominantu Lomnický Štít zcela zakalily hustou oblačností, která nás neopustila až do sestupu z Huncovského sedla.

To je tak, když vám nikdo neřekne, že máte zatáhnout břuch :-(


Pivko na Skalnatém a hurá na Zamku k večeři. Naštěstí jsme to stihli ještě před tím, než se na turistickém chodníku usadil medvěd, který svou přítomností způsobil, že skupinka jdoucí po nás,  večeři nestihla, ale zato se málem večeří stala J
Sobota byla „aklimatizační“. Snadné lezení, snadná orientace. Prostě příprava na neděli. Západní stěna Lomnického štítu je vyhlášená, a tak jsme oba zvědaví, co nás vlastně čeká. Zatím mám poměrně jasnou představu o tom, co znamená 900 výškových metrů na 3 kilometech ze Zamky do Téryho kuloáru na nástup, a netěším se na to.      
Vyrážíme před pátou ještě za tmy. Do Téryho kuloáru stoupáme z Malé Studené Doliny kolmo vzhůru suťovým žlabem. Bohužel, jak zjišťujeme o 100 výškových metrů výše, Filmárským žlabem. A tudy cesta do Téryho kuloáru nevede. Takže čelem vzad, dolů a znovu a lépe a radostněji. Do kuloáru přicházíme okolo 7:30. Téryho kuloár je spektakulární místo. Vypadá to tam jako na marsu. Pustý žlab, nad kterým strmí impozantní „ozrutánský můr“ Lomnického štítu. Kolmá, 200 – 300 metrů vysoká západní stěna bude ještě dlouho bránit sluníčku, aby nás rozehřálo, přestože se mu budeme snažit jít naproti.

Téryho kuloár

Nástup do Puškášovy cesty jsme našli snadno. Jedná se o logickou linii, koutem a následně komínem v levé straně stěny na hřeben, kousek od severního zábradlí vycházkového ochozu na vrcholu. V první délce je z dálky vidět několik postupových nýtů.
Na nástup dorážíme okolo 8 a v 8:30 vyrážím do první délky.
Cesta je zajištěna bytelnými štandy na nýtech a několika skobkami a nýty pro postup. Významně to usnadňuje orientaci, ale byla místa, kde jsem si rád založil své vlastní jištění. I vzhledem k tomu, že jsme si nesli všechno v batohu, protože z vrcholu už jsme plánovali sestup přímo k autu v Tatranské Lomnici.

Z tohoto štandu se jistí nejtěžší délka
Ze stejného místa dolů
Nejtěžší je pátá délka ze sedmi. Z nepohodlného „visícího“ štandu, který je tvořen nýtem a skobou vzhůru pětkovým koutem. Následuje převisek (pod ním dvě zánovní skoby), na který se vyšvihujem z pravé strany a pokračujem pětkovým komínem kolmo vzhůru. Nádherný úsek v pevné skále, který s batohem není úplně zadarmo. Nádhera. Začíná konečně pařit sluníčko a tak se potím až na zadku :-)
Ti, kdo říkají, že ze západní stěny Lomničáku jsou nejlepší výhledy, asi nejsou daleko od pravdy. Je odtud vidět prakticky celý hřeben přes Vysokou a Rysy až na Kriváň. Kochal jsem se na každém štandu.

Výhledy ze stěny

Na hřeben dolézáme ve 13 hodin. Poslední délka už vede mezi lokry a zjišťuju, že tahat 7 délek je celkem na palici. Na všech těžších cestách jsem se do teď s parťákem střídal, ale když musím tahat v kuse, je to celkem rozdíl.  Nahoře jsem unavený víc psychicky než na těle, ale kus špeku s chlebem a hořčicí, spláchnutý desítkou, to spravil.

Vítejte v civilizaci ;-)

No fuj!

Při sestupu nás překvapila snadnost „normálky“ do Lomnického sedla, kudy jsme se vraceli, a i četnost všelijakých turistů, kteří se tam pohybovali zjevně v rozporu s návštěvním řádem TANAPu. (To prosím není kritika těch turistů, ale spíše toho nesmyslného návštěvního řádu).
Ze sedla už je to nuda, kterou známe příliš dobře na to, abychom šli pěšky, a tak dáváme vydělat hochům z J&T a míříme do Lomnice v sedě lanovkou. Nutno připomenout, že tihle hoši z J&T byli letos jediní, kteří po nás nežádali parkovné.

Na závěr jeden tatranský závistivý:

Sedia majitelia Penty a J&T na brehu Štrbského plesa a chytajú ryby. Jeden z nich chytí zlatú rybku, pozerá na ňu a po chvíľke hovorí: „No čo ty, chudera, čo by si chcela?“

Kompletní fotoalbum zde.

čtvrtek 16. června 2016

Chata Pod Rysmi 2016

Matinka moje milovaná nezapomíná si při každé příležitosti sypati popel na hlavu, dávaje si za vinu mé tělesné defekty, kterými má býti neideální tvar páteře (značně prohnuté) a nártu (značně vysokého). Prý je to způsobeno vynecháním fáze lezení v raném mém věku, kdy jsem se ze sedu zvedl rovnou na nohy, a to ty vlastní. Zodpovědnost ovšem nese rovným dílem také nebývale studená podlaha v místě mého tehdejšího pobytu. Každopádně fáze lezení se nakonec dostavila a stále trvá. Byť asi není zrovna důvodem k nadšení pro žádnou matku, zřejmě kromě té, jíž Adam Ondra posílá fotky svých trofejí ;-)
Skluznice skialpů už je dávno zakonzervovaná vrstvou parafínu, pásy visí v komoře, a venku čeká suchá skála na toho, kdo nechce jen tak sedět po zadku, a taky na toho, kdo se možná dětinsky snaží dohnat svou životní fázi lezení.



Chata Pod Rysmi se otvírá tradičně se skončením zimní uzávěry turistických chodníků v půlce června. Rezervuji, zálohuji a čekám, jak vyjde počasí. Plán je jednoduchý. Ve čtvrtek večer na Popradské, v pátek přechod hřebene Ošarpanců (Komín Komarnických 3 UIAA), traverz Lavicí Vysoké do sedla Kohútik, a přes sedlo Váhy na Chatu Pod Rysmi.  Odtud výpady na Voliu Vežu a Žabího Koňa.
Účastníky zájezdu v tomto případě byli Gábina a Tomáš. Pro Toma se jednalo o návrat na místo, kde před cca 15 lety (asi tak přibližně v pravěku) zažil největší hrůzy svého lezeckého života.  V jižní stěně Volovky, bičované provazy bouřkových srážek a blesky proklatě blízko. Ovšem nabídka kvalitního výletu hravě převážila nad pochybností, zda by se staré sliby o tom, že „na Volovku už nikdy“ (učiněné ovšem pod nátlakem a ne ve stavu zcela racionálním) neměly přece jen splnit. Neměly!

Zlomiskovou dolinou vzhůru. Vstříc bodu zvratu :-(


Předpověď je ideální, ale Tatry jsou Tatry. Sobotní ráno na Popradském věští azuro kam až oko a družice dohlédne. Leč smůlu má ten, kdo srážky hlídá, ale na větry zapomíná. Ty se nám připomněly samy, a nutno říct, že nešlo jen o ty, které byly následkem večerní konzumace šošovicové polévky, ale o ty, které působily nebývale rychlý pohyb oblačnosti a také úkaz, kterým jsem ještě dodnes fascinován. Prostě jednoduše řečeno, vodopád tekoucí z Dračí Kotlinky pod Ošarpanci,  tekl všemi směry, jen ne dolů. Po dvou hodinách pochodu vzhůru Zlomiskovou dolinou až pod inkriminovaný vodopád, jsem musel uznat, že tudy dnes asi cesta nevede. Několik lidí se kolem nás vracelo, a zbylá část týmu s vědomím, že mají doma ženu, děti a pěstouna, tváří v tvář stočtyřicetikilometrové vichřici  pochopila, že je čas na sestup. Což jsem asi po 10 minutách při náhlém chvilkovém záchvatu racionality nakonec uznal také, a začal jsem se pomalu smiřovat s faktem, že dnes zůstaneme pouze u turistiky.  To je samozřejmě také důvod, že zbytek dne má paměť zcela vytěsnila. Prostě si pamatuju jen, že jsme došli na chatu po turistické značce a před večeří jsme ještě stihli navštívit vrchol nejvyšší hory Polska – Rysů. A to zcela o samotě!

Selfie na Rysech výjimečně není znakem narcismu autora, ale důsledkem, toho, že nebylo nikoho, kdo by nás vyfotil.


V sobotu ráno vyrážíme s Tomášem na Volovku. Dolů k Žabímu Plesu, které je pokryto ještě vrstvou ledu, následně nahoru k Vyšnému Žabímu plesu a ještě výše na úpatí jižní stěny Voliej Veže.  Gábina má v plánu dojít později, podívat se jak nám to jde popřípadě se zúčastnit druhého výstupu, dá-li čas a počasí.


Žabí plesa cestou na Volovku


Volia Veža je pěkná pyramida, která se vypíná nad Mengusovskou dolinou na hraničním hřebeni do Polska. Její jižní stěna je vyhledávanou destinací, především pro začínající lezce, ale zejména v levé části stěny jsou i vyhledávané obtížnější cesty. Vloni jsem zde lezl Jižní Žebro (3- UIAA) a Štáflovku (5 UIAA). Logická volba dnes padá na cestu Wiesława Stanisławského. Polský bard, který přišel do Tater jako  středoškolák v 16 letech v roce 1925. Lezl s půjčeným lanem (konopným), pohorkami a hasičskými karabinami. Zahynul, tak jako skoro všichni podobně umanutí „umělci skal“ jeho druhu, ve 24 letech pádem z Kostolíku. Pomník si ale vybudovat stihl. Do roku 1933 realizoval údajně více než 140 prvovýstupů a jeho cesty jsou dodnes vyhledávány hlavně proto, že vedou logickými liniemi. Stanislawski nemusel vymýšlet žádné opičárny. Prostě přišel pod stěnu a vylezl jí nějakým zcela logickým směrem, jakým byl například komín v severce malého Kežmaráku (weberovka). Nic to ale nemění na tom, že to asi byl pěkný drak, a lézt tyhle cesty v jeho době s jeho vybavením bych snad ani nechtěl. Stejně jako bych nechtěl létat na prototypu předpotopního „rogala“ bratří Wrigtů.

Na nástupu

V traverzu

Koch koch koch !

Stanislawského cesta na Voliu Vežu je naprostá klasika všech tatranských klasik. Nejříve komín, potom lehký převis a na závěr pěkná plotnička. Nutno přiznat, že obtížnost 5 UIAA se uvádí spíše z úcty k autorovi a jeho době. Stejně jako u Štáflovky se jedná spíše o jednodušší pětku, a někteří namachrovanci dokonce tvrdí, že je to spíš 4-.     

Tomáš v mokrém komínu, který vyšel na něj,  asi celkem ocenil, že jsem vzal dost jistícího materiálu, ale jinak to byla cesta, kterou jsme si užívali. 

Komínkem vzhůru do jeskyně, pak doprava vzhůru přes převisek a nakonec plotnou na jižní hřeben a vrchol.
Voli na Voliej veži ;-) 
Po pěším sestupu (tradičně hnusném) zpět pod stěnu nás přivítala Gábina. Po chvíli přemlouvání, aby s náma vyrazila na Štáflovku (na Jižním Žebru byla fronta jak na maso), vyrážíme sami. Stejně to nebude na dlouho. Nízké dešťové mraky už olizují stěnu, ve které nastupuju do 1. délky. Na štandu dobírám Tomáše, a protože už nám prší za krk, slaňujeme  a velíme k ústupu. U vyšného Žabího Plesa se počasí přece jen zase umoudří a tak chvíli boříme ledy a Gábina se věnuje pozorování svišťů, kterých jsou v nejbližším okolí celé rodiny.

Kam v tom parnu? Sekat ledy na plovárnu :-)

Atmoška na chatě

V neděli máme v plánu Žabáka. Ostrý hřeben, lezecky zcela snadný, avšak svou ostrostí proslulý a také svými výhledy, které ne všem mohou býti příjemné.  Po cestě z chaty usuzujeme, že přístup na hřeben přes sněhové pole a zejména sestup (který je snad divočejší než samotné lezení), není zcela bez rizika pro skupinu našeho ražení, a tak volíme sestup na Popradské Pleso s plány na nějaký prásk v Galerii Ostrvy.

Galerie ostrvy

Pod serpentinami pod Žabími plesy vytahuji foťák (mobil)… tedy nevytahuji. Přesto, že tak chci učinit, není to možné, neboť mobil leží na Chatě Pod Rysmi, a já nemám tak dlouho ruku. Zlatým hřebem dne se tak stal dnes tolik populární horský běh na chatu a zpět. Na chatě mi mobil schovali a následně mi vnutili i jakousi peněženku, která byla (jak jinak) opravdu moje. Jak typické :-(
Po dofunění na Popradské vyrážíme s Tomem přece jen do galerky s plánem vylézt cestu Pavlína a Kráčalíka (6- UIAA). Zde nás ovšem zradila orientace. V půlce první délky je pofiderní štand na smyčkách (spíš slaňák) a Tomáš odtud nakonec slaňuje nevěda kudy přesně dále. Dvojka šedesátníků,  která přišla za námi, nastupuje do stejné cesty, takže se střídáme, a na prvním konci lana vyrážím za nimi, neboť vím kudy. Sice vím kudy, ale počáteční výšvih z komína do stěny vpravo jsem lezl tak idiotsky, že na smyčkovém štandu dobírám lehce otřesen Tomáše a jsem rád, že další postup bude alespoň v této délce řídit on. Přes dva převisky (nejtěžší místo – i když luxusně zajistitelné) vhůru na štand tvořený dvěma zánovními borháky.  Na druhém uvolněně dolézám  a mažeme dolů, neboť nás tlačí čas. 

Výlez z převisu (na druhém s úsměvem)

Tomášovi odjíždí, ze Štrby vlak, který bohužel nepočká. Já s Gábinou totiž jedem rovnou na Chorvatský Pag, za mořem a samozřejmě také, jak jinak, za návštěvou (i když jen malou) lezeckého ráje národního parku Paklenica. Ale to tom možná jindy.    
  
Fotky jsou dílem mým, Gábiny a Toma. Celé album je k dispozici zde 

  
Galerii Ganku (v pozadí) někdy příště.

pátek 25. března 2016

Velký Zvoník potřetí

Černý guide na Glockneru. Tak nějak jsem si připadal, když jsem letos vyrazil už zase na stejný vrchol.  Tentokrát jsem vyrazil se skupinkou, ve které jsem byl jednookým králem. Michala jsem nechal posledně na Johance, s tím, že na to nemá, a že ho (protože je dobrý lyžař) vezmu na jaře na skialpech. Gábinu jsem v létě nechal doma s tím, že je to "pánská jízda", a Martin se k nám dostal v podstatě náhodou, protože jsem omylem zarezervoval 4 místa místo třech. No snažil jsem se alespoň, aby si nás lidi nepletli s Maďary, které jsme tam potkali posledně. „Guide“ vede 7 lidí na jednom laně, které má omotané kolem krku, přičemž klienti jsou navázaní do materiálového oka na sedáku.
V pátek brzo ráno jsem nervózně přešlapoval před Michalovým domem. Spěchali jsme, a já byl fakt nervózní z toho, že na Stüdlhütte nestihnu michelinskou večeři. Nakonec se Michal s Martinem nasnídali a milostivě se nalodili do mé hondy, kde už pospávala Gábina, a vyrazili jsme směr Kals.
Předpověď počasí byla jakž takž. Víceméně padesát na padesát, a tak jsme doufali, že se to zvrátí na správnou stranu.  Lavinová situace se také nevyvíjela nijak katastroficky. Rezervaci u chataře Georga mám téměř od vánoc, a na jeho gastronomické „orgie“ se vyloženě těším.
Na parkoviště k Lucknerhausu dorážíme v 15 hodin. V 15:30 startujeme na pásech plížením vpřed do mléčné mlhy směrem, kde tušíme cestu na chatu. Viditelnost nula nula nic, sněží, fouká. Dolíky vypadají jako muldy, muldy jako dolíky, ale po 3 hodinách se 10 metrů pře námi zjevuje jako fata morgána nečekaně očekávaná Stüdlhütte. Večeře je zachráněna, ale bylo to o fous ;-)
Pětichodová večeře, pivečko. Co jiného si může skialpinista přát?

Finiš před večeří


V sobotu ráno mlha, sněží. Na žebříku od palandy demonstruju několik způsobů záchrany z ledovcové trhliny. Asistuje mi u toho parta moc fajn 6 náhodných spolubydlících z Českých Budějovic.

Soukej soukej, pozorně se koukej ...


Počasí se podle předpovědi zlepšuje a tak ověnčeni materiálem, vyrážíme směr Luisengrat do odtrhové trhliny cvičit záchranu v podmínkách, které se snad více blíží realitě. Ale podmínky mění náš záměr. Podle lavinové předpovědi, hrozí na svazích všech orientací nebezpečí z navátého sněhu. Není se co divit, foukalo poslední dva dny opravdu fest. Držím svou stopu hranice vyfoukaného žebra, a na závětrné straně pozoruju nafoukané desky, které zneklidňují mou duši. Po právu. Docházíme na nejvyšší místo hřebene, kam se dá bezpečně na lyžích. Nad námi je skalnatý terén bez sněhu. Ideální místo pro lavinový test. Pokud budeme chtít pokračovat dál, musíme se vypravit do nafoukaného sněhu závětrného žlabu s velkou sběrnou plochou. Tuším, že nás svah dál nepustí, a tak měním plán, a místo metodiky záchrany zkusíme tu lavinovou. Než ke mně přifuněli ostatní, následováni budějovičáky, byla hotová norská sonda. Výsledek nebyl příliš povzbuzující. Stačilo opravdu velmi málo k tomu, aby 30 cm vrstva jasně odděleného nového sněhu sklouzla dolů. Protože nás bylo jak psů, vrhli jsme se na další testy. Jihočeši provedli lopatkový test. Výsledek byl snad ještě horší než u norské sondy. Vrcholem atrakce byl kluzný blok. Odjel do doliny ještě dřív, než se na něj Michal dostal lyžemi. Tady jsme prostě dnes skončili.

Kluzný blok byl kluzný dosti


No nic, není všem dnům konec. Na bezpečné části svahu jsme si v měkkém sněhu alespoň pěkně –„zafrýrajdili“. Někteří stáli na skialpech poprvé, někteří podruhé, a tak se i cvičení jízdy v hlubokém sněhu hodilo.  
Po 4-5 sjezdech nám došel dech, a tak jsme dali na zahrádce chaty pivko. Před tím jsem ještě nachystal ostatním bojovku v podobě asi metr a půl hluboko zakopaného pípáku. Nakonec našli mí rádcové, ale virtuální zasypaný se stihl udusit několikrát.  Byla to tichá připomínka nemilosrdné statistiky, která nám říká, že pasivní ochrana v podobě pípáku sice zvyšuje naši šanci na přežití pod lavinou, ale bohužel jen asi o 10 procent :-( Jenže kdo si chce brát hypotéku na lavinový batoh?

Drželi jsme se "při zdi"
Po pivě buntuju ty, co mají ještě trochu života v těle (Michala a Martina), a mažeme na svah nad chatou nacvičovat zachytávání pádu cepínem. Na letošním zimním kurzu u Zajaců jsem si ověřil, že zdánlivě triviální dovednost není zas až tak samozřejmá, a je třeba ji cvičit a opakovat. 14 mrtvých během jednoho měsíce v tatrách tuto zimu je smutným důkazem toho, jak důležité je správně držet cepín a vůbec mít správné návyky. Martin je porvé na mačkách a s cepínem. Michal už nějaké zkušenosti má, ale vloni se pohyboval po ledovci tak tragicky, že jsme ho nemilosrdně poslali do chaty. Pokouší se o Glockner podruhé, a já doufám, že se mu to podaří. Nechce se mi frekventovanou normálkou jít počtvrté. Nejsem guid, který to dělá za prachy :-)

Ach ten pitný režim ;-)

Pětichodová večeře mně opět uzemní až do rána.

V neděli vstáváme brzo. Ne kvůli tomu, že by bylo málo času, ale dostihl nás opět ten nesmysl, kterému se říká letní čas.  Předpověď je ideální na dopoledne. Odpoledne se má počasí horšit. Šlapem tempem „choré vrany“ směrem k chatě arcivévody Johana. Na chatě funguje jenom studený winterraum a suchý záchod, který smrdí tak, že jsem schopen ho použít jen já. Asi je to tím, že mám rýmu a necítím ten smrad, který ostatní vede k obavám o to, aby nevyvrhli pracně rozkousanou snídani.

Adlersruhe


Jak výstup, tak sestup má pro skialpinisty dvě varianty. Jedna je stejná jako letní výstup. Z ledovce Ködnitzkees na žebro pod Johankou, sundat lyže (někteří je zde rovnou nechali), ferratou na Johanku, nasadit lyže, a ledovcem Hofmannskees do kuloáru pod nástupem na hřeben malého Glockneru.
Druhá varianta se obejde bez sundání lyží. Prostředkem ledovce Ködnitzkees (+/- 40°) až pod hřebínek, kterým se dá proniknout v závislosti na podmínkách úzkou policí mezi skalami. Dolů stejně. Tuto variantu jsem absolvoval vloni směrem dolů a ušetřilo nám to docela dost času. Letos to ale vypadalo, že podmínky nejsou pro tuto cestu ideální. Nový sníh se od včera trochu spojil s podkladovou vrstvou, ale ne dostatečně. Navíc sluníčko začínalo pěkně hřát do jižního svahu, a tak jsme se stejně jako všichni ostatní spokojili s ferratou a drželi se v bezpečné vzdálenosti od hrozící laviny.
Za bezpečnějších podmínek se dá jet středem ledovce.

Na ledovci Hofmannskees nás trochu překvapily vyfoukané ledové plotny. Ti z nás, kteří nepodcenili přípravu, nasadili haršajzny. My ostatní jsme museli trochu zabojovat, abychom se dostali nahoru.
Pod nástupovým kuloárem obouváme mačky, cepíny do ruky, a vzhůru na vrchol. Vypadá to, že jsme se trochu flákali, takže jsme v podstatě poslední. Což znamená, že až do sedla mezi malým a velkým Glocknerem jdeme víceméně sami. V sedýlku se situace láme, protože začínáme potkávat družstva, která se vracejí z vrcholu. Je to tu typická situace. Musím říct, že ohleduplnost se zde bohužel nepěstuje a nevyplácí :-(
Zastavili jsme na chvíli náš postup, abychom dali přednost družstvu, které sestupovalo do sedýlka. V momentě, kdy naše družstva byla na úzkém hřebínku prakticky vedle sebe, nás začala prostředkem (lépe snad řečeno vrchem téměř přes naše záda a hlavy) předbíhat dvojka rakouských padesátníků. A hned za nimi druhá. Asi spolu závodili. Lana křížem přes naše. Jedno vrchem, druhé spodem. Když se mi začaly kmitat hroty maček sebevědomé opálené rakouské “bestie” před obličejem hluboce v mé privátní zóně, začal jsem vidět rudě. Hluboko zasunuté, celý život potlačované, cholerické geny, se hlásily ke slovu. Gejzír anglických nadávek je nepublikovatelný. Paní se zachovala duchapřítomně, a na mou otázku, zda umí anglicky, odpověděla chladně: “No”. Jejího manžela jsem se pak pro jistotu nejprve zeptal, zda umí anglicky, a až po kladné odpovědi jsem mu přednesl svou tezi o odřezávání přebytečných lan, které mi brání v postupu. Doufám, že ho už nikdy nepotkám, protože sliby se mají plnit, a tento (že mu příště to lano fakt odřežu) byl mimořádně unáhlený a krutý.
Nutno dodat, že nešlo pouze o bezohlednost, která nám způsobila značné zdržení, ale také o mimořádně nebezpečnou situaci. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi kouří z uší.

Trojka na hřebeni (Foceno z Malého Glockneru)

Ale nakonec jsme to nějak překlepali a ocitli se na nejvyšším místě Rakouska. Po třetí na tomto místě s nádherným počasím a neskutečnou viditelností. Celá východní půlka Alp se pod námi rozprostírala jako na dlani.
Tak to je vrchol toto!

Ještě nás však čekalo překvapení. Na vrcholu nás dostihl místní bard z Kalsu. Na lehko, po nedělním obědě, vyběhl si na Grossglockner. Na vrcholu vytáhl sedmičku Becherovky. Když zjistil, že jsme z Česka, okolkovanou lahev otevřel, a všichni jsme si s ním připili. S Becherovkou se vyfotil u vrcholového kříže, a pak přišel pravý vrchol dneška. Pochopil jsem, že jde o jakousi pietu, kterou si místní alpinista připomíná ztrátu nějakého horolezeckého přítele nebo přátel. Vytáhl z batohu křídlovku, a zatroubil tklivou píseň, kterou nikdo z nás neznal. Byl to moment, který se nedá jen tak opakovat. Po nadšeném aplausu se bard omluvil za drobnou intonační chybu, kterou, jak řekl, můžeme považovat za příznačné připomenutí toho, že v horách drobná chyba často znamená, že se z těch, co oplakávají, stanou ti, kteří budou oplakáváni.

Už troubějí ...
A ještě video

S tímto vědomím, jsme otočili své pohledy a hroty maček směrem do doliny. Sestup už byl rutina. Teda pro některé z nás. Jako poslední, jsem na hřebenu nakonec (opět) pěkně vymrzl. V závětří vysněženého kuloáru jsem ještě pojistil unavené druhy ze dvou po sobě jdoucích slaňáků, ale to už jen tak pro psychickou pohodu.
Sundat pásy, nahodit lyže a hurá dolů. Jenže kudy? Pár odvážlivců už sjelo i variantu středem ledovce, ale mně nepřipadá lavinová situace příliš přesvědčivá, a tak volíme variantu „posera“ a sjíždíme k Johance. Po třetí zatáčce jsem hodil patrně nejumělečtější tlamu dne. Po té, co se mi podařilo vyhrabat horní polovinu těla z hlubokého sněhu (dolní byla celou dobu venku), musel jsem se vrátit asi 20 metrů pro vypnutou lyži.  Na Johance zase nahodit mačky, sestoupit kousek ferratou a další přezouvání, tentokrát už naposled. Už se vyloženě těším.

Příprava k finálnímu sjezdu na chatu

Jedeme dnes dolů v podstatě poslední. Zbytek týmu vyráží vyježděnou trasou. Ukazuje se, že je už pěkně zmrzlá, takže se ještě potrápíme, než dojedeme k chatě. Přece jen jsem neodolal a zkusil jsem najet traverzem ke středu ledovce. Kromě toho, že jsem si udělal alespoň symbolicky vlastní „panenskou“ stopu, užil jsem si patrně jediný kousek cca 100 m zatáček v měkkém sněhu. Zbytek byl už boj o přežití v krustě a přemrzlém oraništi po předchozích jezdcích. Nakonec i sjezd byl docela zábava. Když se má člověk rozhodnout mezí tím, jestli má plakat nebo se smát, doporučuji volit druhou variantu. Takže jsme se někteří chlámali celou cestu dolů.

O komické výjevy nebyla nouze

V chatě na nás počkali s polívkou, takže jsme večeři nakonec stihli.
Po večeři vypuklo studium fotek a hodnocení dne. Ti, co dopoledne proklínali den, kdy se narodili (nebo alespoň den, kdy se rozhodli jet se mnou na Glockner), a se staženými půlkami balancovali ve spárech jisté smrti na vrcholovém hřebenu, ti nyní po uvolnění vychutnávají nejpříjemnější z únav, a s nadšením vypravují o úžasném dni, který jsme spolu prožili. Spalo se dobře. Já měl největší radost z toho, že se nikomu nic nestalo, počasí vyšlo, a i když jsem byl za poslední rok na vrcholu už potřetí, pořád můžu říct, že to za ten výhled stálo. I když je to jeden z jednodušších alpinistických výstupů, zadarmo rozhodně nebyl.

Dneska to stálo za to


Na velikonoční pondělí ráno jsme se protrápili mlhou a krustou na parkoviště. Kupodivu jsme našli i klíčky od vozu a vyrazili směr domov. Nakonec jsme ještě neodolali, plácli se přes kapsu a zakoupili odpolední skipasy na Kaprunském ledovci. Dvě a půl hodiny lyžování, azuro, krásný výhled na Glockner z druhé strany. Uteklo jako voda. Teď ještě neusnout za volantem. Doma v 1 ráno. Už nemám ani sílu plánovat, kam vyrazíme příště. Ale to přejde ;-)

Vyhlídka na Kitzsteinhornu - nejvyšší bod lyžařského střediska Kaprun.
Za námi Grossglockner (levá ze dvou špic vpravo nahoře)

Díky Gábině, Michalovi a Martinovi za super Velikonoce.

čtvrtek 24. září 2015

Kežmarák Ľavým vlbením

Konec září za dveřmi. Podlý Boleslav se kdysi na úsvitu českých národních dějin postaral o den volna, když zapíchnul svého svatého bratra Václava. S přáteli z církve jsme s Gábinou vyrazili na organizovaný víkendový pobyt v Nové Lesné pod Tatrami. Kromě účasti na společných aktivitách bylo cílem nás dvou i dosažení mety v podobě horolezeckého výstupu.
Volba padla na Kežmarský štít. Důvod je jasný. Nástup blízko od lanovky. Neboť jak víme, nejhorší na horolezectví je turistika. Lanovkou téměř na nástup, to zní dobře. Ale potíž je v tom, že první jede až 8:30. V tuto dobu už má správný bard viset na pátém štandu. Navíc koncem září už se stmívá okolo šesté. No co. Jdeme na to a uvidíme.

Naše cesta

První lanovkou na Skalnaté pleso a pěšky pod jižní stěnu Kežmaráku. No ještě to kousek bylo. S materiálem na zádech a Gábinou bez snídaně asi hodinku. Svačinka, obhlídka nástupu, zdobení vánočního stromečku (tak nějak vypadám když na sebe navěším všechny ty blbosti na jištění) a v 10:30 vyrážíme do stěny. 

Zdobení

Cesta Arna Puškáše  - Ľavým vlbením je klasifikována jako 4 UIAA. Osobně bych řekl, že čtyřka je to pouze na jednom místě na konci druhé délky v hladkém koutě. Jinak je to taková pěkná trojka, která se dá „vylítnou“ opravdu rychle. My jsme si to ovšem vychutnávali. Asi až příliš. Počasí na tričko, nádherný výhled.

Gábina pod nejtěžším místem

Ale 3 hodiny na 4 délky je přece jen hodně. I vzhledem k tomu, kdy se stmívá. Zrychluju. Jedna délka na první konci  za 8 minut. Nutno říct, že byla opravdu jednoduchá, takže jeden nýt uprostřed akorát stačil. Cesta je jinak luxusně zajištěná. Na štandu většinou jeden U-borhák. V délce 1-2 postupové nýty. Ještě jsem samozřejmě většinou dojišťoval mými oblíbenými hexy DMM torque nuts, čoky a smyčkami. Friend jsem myslím použil jenom z povinnosti, abych neměl pocit, že je tahám zbytečně J

V 15:30 dolézáme 8. délku k poslednímu štandu. Gábina je lehce konsternovaná z mého oznámení, že se tady odvážeme a půjdeme na vrchol tímhle dvojkovým terénem volně. Volím tedy kompromis a postupujem dále na  krátkém laně. Kromě toho, že jsme dost pomalí, tak ještě trochu bloudíme. Zbytečně si zacházíme na exponovaný hřeben a komplikovaně se vracíme zpět do úžlabí rampy,  která nás nakonec dovede až na vrcholový hřebínek. 

Na krátkém laně na vrchol

Gábina sice nemá z výšek vyloženě fobii, ale výška a expozice hřebenu, který má absolvovat poprvé v životě, ji nutí hledat morál v psychických rezervách. Nakonec se hecla a došla za mnou na vrchol jako kdyby se nechumelilo. Je to pro ni teprve druhá vícedélka a vlastně první v opravdových horách Myslím, že ani netuší, jak moc to bude jednodušší  v podobné situaci příště.  
Na vrcholu

Fotíme se na vrcholu, je 16:45. Poslední lanovka ze Skalnatého jela před 15 minutami. Sundat vercajk, obléct, posvačit, pokochat se… 17:15. Vyrážíme dolů. Čeká nás klasický tatranský sestup. Kolik výborných horolezců – tatranských legend - přišlo v podobném terénu při sestupu o život? My naštěstí nejsme ani výborní horolezci a legendy umíme pouze vyprávět, takže jsme vyrazili pomalu a opatrně. A taky zdlouhavě L. Nad Huncovským sedlem odbočujeme do špatného žlabu. 

Náročný sestup

Čeká nás složitý traverz nepřehlednými rozlámanými skalami do toho správného. Stmívá se. Na hranici tmy potkáváme rodinku kamzíků, která nás nedůvěřivě pozoruje.  

Najdi terénkozu

Dole v Lievikovém kotli už je tma jako v pytli. Vytahujem čelovky, a vyrážíme sotva zřetelným chodníkem směrem ke Skalnatému plesu. Gábina už sotva plete nohama a já se přepínám do režimu „nezastavím, dokud nebudu v posteli a když už nemůžu, tak zrychlím“. Tento přístup se ukazuje jako kontraproduktivní, protože Gábina se v této situaci přepíná do režimu „zastavím, sednu si, odpočinu, pospím, umřu“.  Občas podávám hlášení vedoucímu našeho zájezdu Martinovi, který už o nás začíná mít starost.  Zní to asi podobně jako ta Ebenova píseň. „Já na tom dělám, já na tom makám …“.
Když se před námi v měsíčním světle zaleskla hladina Skalnatého plesa propadl jsem iluzi, že už jsem skoro dole. Skoro je slovo, které od té doby nemám rád. Chodník totiž právě v té chvíli zmizel na velkých plochých žulových blocích, kde stopu nenajdeš. Mužíci se chovali, zato se objevila kleč. A to všude v zorném poli. Probojovávat se kosovkou už jsem jednou zkoušel a tak jsem měl tentokrát pádný důvod se tomu vyhnout. Hodinku bloudění nakonec ukončil Google s leteckou mapou a GPS v mém mobilu.
Na Skalnatém dáváme svačinu, trudomyslnou hodinu se snažím všemožně zlehčit, ale ve vichru, který se prohání kolem, se mi to moc nedaří. Vyrážíme na sestup po sjezdovce do Lomnice. Humus.  A v tom jsem to uslyšel. Dole v údolí. Jakýsi vrčivý zvuk. Gábina se svým katastrofickým viděním světa měla jasno. Medvěd. Zlehčuji situaci slovy, že dole asi někdo jezdí na motokáře. Ale jak postupujeme níže, je to stále zřetelnější. Bručení. Nic jiného než medvěd se v okolí Štartu nemůže pohybovat. Tentokrát je to jasné už i mně. Držíme se středu sjezdovky, svítíme čelovkami… a postupujeme stále pomaleji. U mezistanice lanovky Štart mi volá kamarád Tomáš, který vše uvádí na pravou míru. Žádní medvědi. Jeleni v říji. A hodně. Na sjezdovce pod Štartem mají ideální prostor pro svá klání. Po první úlevě stejně docházím k závěru, že křížit cestu 150 kilovým nadrženým samcům se šavlemi na hlavě taky nebude úplná výhra.
No nakonec nás zachránil Tomáš, když pro nás přijel až na Štart autem. Závory byly naštěstí nahoře.
Paní domácí na nás počkala s večeří až téměř do půlnoci. Dnes chutnala obzvlášť dobře.
Tož, musím říct, že tůra se vydařila, únava to potvrzuje, je o čem vyprávět, a tradice pozdních nočních návratů zůstala zachována J                 

čtvrtek 9. července 2015

Dachstein Pichlovou cestou


Na toto léto jsem naplánoval expedici na Dachstein a Grossglockner. Oba kopce znám již z dřívějších výstupů, ale tentokrát bylo mým cílem je zdolat sportovně hodnotnějším způsobem. Naplánoval jsem to tak, aby se vyřádili i Adam s Michalem, kteří preferují spíše jednodušší lezení a feraty. Posledním účastníkem byl ještě Pavel, který byl pro mě zárukou spolehlivého parťáka pro opravdové lezení.
Sraz celé skupiny byl v Brně, kde jsme se měli seskládat do jednoho auta. Ukázalo se, že spoustu krámů budeme muset nechat doma, neb někteří  se sbalili do 100 litrového batohu, který sám o sobě zabere celý zavazadlový prostor mého vozu. Druhou chybou bylo to, že jsem navrhl, že jídlo si řeší každý sám. Ukázalo se totiž, že někteří uvěřili fámám, že v Rakousku je hladomor a jídlo se tam vyvažuje zlatem, a tak si vzali jídlo pro jistotu na 14 dní.  No nakonec jsme se nějak vešli, i když jsem byl rád, že sedím za volantem.

Všude samá bagáž. Nechápu co ti chlapi do těch hor vezou.


Po cestě jsme udělali malou zastávku ve Vídeňském lese na jižním okraji našeho kdysi hlavního města. Zde jsme si na rozlezení dali jednoduchý výstup obtížnosti III UIIA o dvou délkách lana. Protáhli jsme se po cestě a vyzkoušeli si Rakouský vápenec. Navíc s pěknou vyhlídkou na Vídeň.

Za zády Vídeň, před sebou vrchol :-)

Tentokrát na jednom laně s bráchou

Viener Neudorf


Večerní příjezd do studeného a větrného Ramsau am Dachstein jsme oslavili tichou vzpomínkou na tyčky od stanu, které Pavel zapomněl doma. Můj tenoučký, 800g vážící, spacák Coleman biker, už se těšil, jak mně bude v noci chladit pod širákem na lavičce. No dalo se to přežít, i když byla na léto dost zima.
Práce vás dožene (skoro) všude :-(


Ráno vstáváme okolo 5. hodiny. Vyrážíme autem na parkoviště u lanovky na Hunnerkogel. Zde se naše cesty rozcházeji. Já s Pavlem vyrážíme hned na nástup pod Pichlovku. 22 délek je dost na celý den, tak se nikde nezdržujem. Adam s Michalem jdou na feratu Johann, která má nástup téměř na stejném místě, ale mají dost času, tak si dají ještě dvacet.

Pod nástupem přes sněhové pole

Je pěkná kosa. Asi po 2 hodinách chůze (zhruba v 8:00), nastupujeme do prudkého sněhového pole, po jehož překonání se ocitáme u stěny ozdobené prvním štandem. Mačky nejsou potřeba, ale cepín přišel vhod. 

Výhled ze sněhového pole na Schladmingské alpy

Pichlovu cestu jižní stěnou Dachsteinu si musí každý odjistit sám svým vlastním materiálem. Vítanou pomocí jsou štandy, které jsou tvořeny vždy jedním borhákem. Občas v těžším místě najdete skobku. Makáme a snažíme se nezdržovat. Tušíme, že nejsme nejrychlejší. Ale jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli absolvovat dlouhou cestu, byl i nácvik rychlosti. Zejména pomalá a neobratná manipulace s lany a pomůckami dokáže výstup dost prodloužit. Zakládání jištění je také věc, která se dá praxí dost zrychlit. Prostě u lezení se furt na něco čeká, je to daň za bezpečnost a za to, že se člověk může vypravit do terénu, kam by bez jištění s přijatelným rizikem vůbec nemohl.

Nástup

První štand. Zbývá dalších 22 podobných.


Střídáme se ve vedení. Po prvních 4 délkách následuje asi 220 orientačně náročného terénu. Jedná se o náročnější chodecký terén (II UIIAA), kde jsme se odvázali a  pokračovali sólo, každý sám za sebe. Když jsem takhle s batohem a dvěma šedesátkami (lany) za krkem sóloval trojkovým komínem, připadal jsem si skoro jako opravdický horolezec. Ale říkal jsem si, že pokud za rohem už nebude ten jeden borhák, který hledáme, bude se mi špatně vracet. Borhák tam byl a my jsme mohli pokračovat zase standardní vápencovou čtyřkou směr vrchol. Skoro celou dobu jsme viděli na vedlejším žebru krásnou vzdušnou faratu Johann. Dokonce se mi podařilo navázat i vizuální kontakt s Adamem, který stál ve frontě pod feratistickou zácpou.

Dohnat...

... a předehnat


Na štandech už nám to docela šlo. Podle videa z kamerky na helmě jsem zpětně zjistil, že výměna na štandu nám většinou nezabrala víc než minutu a půl. S rychlostí lezení už to bylo horší, a co se zakládání týče, je potřeba ještě cvičit. Ale zase je lepší být pomalý a živý než rychlý a mrtvý (i když i pomalost mlže snadno člověka dovést do průšvihu – hlavně v zimě). V 19. délce došlo k tragédii. Pavlův foťák se rozhodl spáchat sebevraždu a vrhl se do propasti. Podařilo se mi jeho pád natočit, ale video je natolik drastické, že ho zde není možné umístit. To co mne mrzí nejvíc je, že na ztracených fotkách jsem převážně já.

Summit

Selfie na vrcholu

Jinak to byl docela maraton. Na vrcholu jsme se kochali výhledem v 19:00. Čekal nás ještě přechod ledovce k horní stanici lanovky. Věděli jsme, že je již dávno po poslední jízdě, a tak nezbylo něž se obrnit trpělivostí a absolvovat úmorný sestup feratou a suťovisky do údolí.

Ještě jeden výhled z vrcholu

A čeká nás už jen tupý pochod, při kterém už nebude mít nikdo chuť fotit.


Adam s Michalem nás vyzvedávají na parkovišti, když si předtím už stihli dát v kempu sprchu. Večeříme asi o půlnoci a spěcháme do spacáků, neboť zítra nás čeká Glockner, a sice ten velký.
Pichlova cesta byla úmorná, ale výhled na vrcholu fantastický. Já osobně jsem si ověřil, že jsem na druhý konec svého lana přivázal toho správného chlapa, na kterého je spolehnutí (i když občas hází foťáky do doliny – mně zase kupodivu tentokrát nic nespadlo). Díky Pavle. Doufám, že spolu ještě něco vylezeme!

P.S. Už jsme i vylezli, ale musím to za dlouhých zimních večerů sepsat J